Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie | Karin Lednická

Název: Životice: Obraz (po)zapomenuté tragéie

Autor: Karin Lednická

Vydání: Bílá vrána 2022

Žánr: historický román

Počet stran: 248

Anotace: Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše. Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim). Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy. V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války. Nepodařilo se jim to. V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa. Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. "Zastřelen na útěku", stálo pak v hlášení. Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být "krvavá msta za zavražděné kamarády". Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky. A přece jejich tragédie upadla v zapomnění. Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.

Životice jsou přesně ten typ knihy, u kterého člověk po dočtení chvíli jen sedí a vstřebává, co vlastně četl. Karin Lednická je podle mě naprosto neuvěřitelná autorka. Umí vzít těžké, bolestné a historicky důležité téma a podat ho tak, že vás nejen zasáhne, ale zároveň donutí přemýšlet ještě dlouho potom. Tentokrát se autorka věnuje životické tragédii, tedy události, o které by se podle mě mělo mluvit mnohem víc. A právě to je na téhle knize tak silné - není to jen příběh, ale i připomínka něčeho, na co by se rozhodně zapomínat nemělo. Musím ale přiznat, že mě osobně chvíli trvalo se začíst a zvyknout si na autorčin styl. Ze začátku jsem se do knihy dostávala pomaleji, než bych čekala, a místy na mě bylo popisů až moc. To je asi jediná věc, která mi čtení brzdila. Jakmile jsem si ale na styl zvykla, kniha mě vtáhla mnohem víc a začala jsem naplno vnímat její sílu. A ta síla tam rozhodně je. Podobný problém s vtáhnutím do knihy jsem měla u její další knihy Šikmý kostel.

Není to lehké čtení a není to ani kniha, kterou člověk jen tak odloží bez emocí. Ale právě proto stojí za přečtení. I přes pomalejší začátek a větší množství popisů je to za mě skvělá, poutavá a velmi silná kniha, která potvrzuje, že Karin Lednická je opravdu výjimečná autorka.

Mé hodnocení: ⭐⭐⭐⭐